Čtvrteční dopoledne

Když sem se dnes ráno líně soukal z postele, moc sem nevěděl co dneska podniknu. V práci nebylo do čeho píchnout tak sem si vzal pro dnes volno a když volno tak se mi nechce nic dělat. Vařím si svou klasickou ranní kávu a stojíc tak u okna sklouzly mi oči na teploměr. Hmm venku je -10°C, to je tak akorát na pěknou projížďku a nápad byl na světě. Ačkoliv viditelnost nebyla venku nic moc rozhodl jsem se, že si zajedu na jeden místní kopeček. Dopiju kafe, do batohu termosku s čajem a hurá ke kolu.

    Počátek cesty byla rutina, jelikož vede přesně tak jak denně jezdím do práce. Asi po třech kilometrech dojíždím k hlavni silnici, kde již měním směr. Projedu napříč cestou a ocitám se v oblasti jménem Kamionka. Cesta touhle oblastí byla značně nepříjemná. Vede tam pouze jedna velmi úzká silnice, která není nikterak udržována, jsou v ní pouze dvě vyjeté koleje, plné ledu, který s vámi pěkně hází a nedej bože potkat vozidlo. Naštěstí sem tímto úsekem projel poměrně rychle a bez komplikací a ocitám se v oblasti Oldřichovice. Podobný problém jako na Kamionce, s tím rozdílem že tady jsou již dva jízdní pruhy. Pomaličku si to ženu v před a doufám že mi to neustřelí pod ty bezohledně jezdící obrovská SUV co si nelámou hlavu s nějakými rychlostními limity nebo stavem vozovky. Pomaličku postupuji v před, vyjeté koleje se mi ztrácí a nahrazuje je uježděný sníh sypaný štěrkem a vítá mě cedule že vjíždím do Tyry. To bylo fajn, jelikož jsem se blížil čím dál tím víc svému cíli. Pomaličku se začínalo zostřovat stoupání a cesta se čím dál tím více začala ztrácet pod sněhem a už to nebyla taková prdel jak na počátku. Dojíždím na konečnou kde si dávám čaj, pauzu a v duchu si přemítám jestli to nemám otočit a jet z5 domu do teplíčka. Po chvíli sem nabral odvahu zapřel se do pedálu a vstříc strmému 5km stoupání až na vrchol. Nebyla to moc příjemná jízda. Přední kolo si jelo kam chtělo, zadní pořád hrabalo a po chvíli mi začalo připadat jak bych se snažil zdolat himaláje. Jedu a jedu a konec pořád nikde a aby té námahy nebylo málo, 2 km před vrcholem se na danou silnici připojuje běžkařská trasa. Bohužel se také jedná o nejstrmější úsek cesty a aby jej běžkaři zdolali, jezdí ze strany na stranu, přičemž využívají celou šířku vozovky a také ji pěkně rozsekají. Zrovna kdy člověk potřebuje nejlepší adhezi zadního kola ve sněhu, narazí na rozorané, načechrané bíle svinstvo. V některých částech jsem musel kolo tlačit, bohužel i chůze v tomto povrchu byla dosti krkolomná a pomalu sem si začínal uvědomovat jak riskantní bude jízda dolů. Zanedlouho se mi mezi stromy objevuje vysílač a vím že jsme již na místě, ještě pár šlápnutí, troška sprostých slov a sem nahoře. Jupí, hurá, zaradoval sem se a ve snaze si trochu odpočinout jen stojím a koukám se na okolní hory, bohužel počasí moc nepřálo.

    Najednou mi začínalo být poněkud chladno, nahoře bylo -19°C a docela foukalo, když sem si chtěl sundat batoh abych si dal doušek teplého čaje narazil sem na problém. Propocené oblečení mi začalo velmi rychle zamrzat, úplně mi ztuhly rukávy, a pocit chladu byl čím dál, tím víc nepříjemnější. Rychle sem se napil, udělal pár snímků a již na kost zmrzlý se vydávám na cestu z5.

    Obavy o zpáteční cestě se naplno potvrdily, neujel sem ani 300 metrů a už sem se válel ve sněhu. Strašně to klouzalo, tak sem si spustil sedlo na doraz a že si vyzkouším jak se jezdilo panu Karlu Friedrichovi von Draisovi na jeho legendárni Draisině. Ačkoliv sem vypadal nadmíru komicky, když sem se řítil ze svahu s roztaženými nohami abych ustál každé ustřelení předního kola, vyplatilo se. Domů jsem dorazil živ a zdráv jen trošku promrzlý.

    Na Javorovém je hezky po celý rok, a každý si tam najde to své, až už cyklistiku, paragliding, turistiku, lyžování, nebo se jen tak kouknout na svět z výšky, všem tuto lokalitu vřele doporučuji.