Neděle 4. 4. 2010

    Den před velikonoci se udělalo poměrně hezké počasí, a přítelkyně mě již dlouho prosila jestli, bych se s ni neprojel někam na kole, tak jsem ji tedy vyhověl. První problém ovšem byl na čem moje zlobidlo pojede. Během dopoledne co má drahá polovička trávila svůj volný čas na Facebooku já zašel do sklepení oprášit jeden starší bike. Jedná se o kolo eska co sem za jedno odpoledne z nouze postavil pro svou máti. Již delší dobu se na tomto stroji nejelo, takže v rychlosti proklepnout. Dotáhnout torpédo, šlapací střed, blatníky, nainstalovat šroubky co se během let poztrácely, nafoukat pneu a kolo je ready.

    Po vydatné poledni krmi, jsme se i přes velmi nepříznivý vítr rozhodli vydat na malou projížďku po okolí. Bereme svoje singly a hurá na to. Zprvu přítelkyně vypadá na kole dosti nejistě, snad se někde nevymamlasí. Po pár metrech od domu nás čeká několik schodů ze kterých je třeba kolo snést. Ja si jako obvykle hodím kolo na rameno a seběhnu schody, ale co to ? Kde je moje zlatíčko? No jo chudák se trápí se starým těžkým „vergelm“ po nájezdech, až je mi ji líto. No nic pokračujeme dál. Co se týče krajiny není moc co ohlížet, všude se staví a kope , takže cesty jsou samý šrám, kamení a hlína. Jak si to tak šlapeme, dojíždíme do Vendryně. Má milá si již dlouho chtěla zkusit tu mou fixku jak se na tom jezdi, naposledy nenabrala dosti odvahy, pro tentokrát se do toho dala. Tady ve Vendryni je pro to ideální cesta, dlouhá rovinka, s velmi kvalitním povrchem, bez provozu a mírně do kopce, tudíž netřeba brzdit. Snížil jsme ji sedátko, za bolestivou cenu poškrábané sedlovky =(, a po rozpačitém rozjezdu, ji to nějak začalo bavit. Já sní jen stěží držel tempo na to starém verglu a ona jela vysmátá se slovy: „To je fajne, to je fajne“. A dopadlo to přesně tak jak sem očekával, naprosto propadla ultralehkému, svižnému a sexy kolu jako je mé fixované dancelli. Doposud tvrdá zastánkyně přehazovaček a obtloustlých plášťů, by najednou na něco takového ani nepomyslela. Následující překážka v podobě blátivého kopečku, ji ještě utvrdila v tom, že mi mé kolo již asi nevrátí. Ten hmotnostní rozdíl je opravdu cítit na každém metru, ať už jedete, nebo kolo tlačíte přes kopec.

    A tak naše cesta pokračuje, přičemž se ji vyvrátil i další mýtus a to že na tenkých pláštích se po terénu nedá jezdit, ani ji nedošlo po čem to vlastně jede, což mne náramně potěšilo, jelikož jednou provždy skončily naše dohadování ohledně obutí jejího připravovaného kola. Ocitáme se v Bystřici n. O. a dáváme si pauzu i jednoho z místních malých splavů. Chvíli sledujeme divoké kachny a pak se vydáváme směr Nýdek. Chvilku terén, pak kopeček a pak zase asfalt a pohodička, slunce svítí, krasně teploučko, jen ten vítr dělá neplechu. No dorážíme k cíli naší cesty a to je náměstíčko v Nýdku, tam dáváme pauzu u jedné hospůdky, přítelkyně mi stále nechce vrátit můj bycikl. Tak to otáčíme a jedeme zpět.

    Tak asi v půli cesty mezi Nýdkem a Bystřicí nám do cesty vběhl kohoutek. Chudák chtěl přejít silnici za svými slepičkami a my se mu tam pleteme. Přítelkyně jela v čele a jakmile spatřila kohoutka ozval se hlasitý jekot, jak když někoho vraždí, si říkám co je, ale podle vyděšeného kohoutího výrazu a toho jak se zastavil uprostřed silnice mi došlo že to byla ta moje princeznička, jen nevím kdo se bal víc jestli ona mrňavého kohoutka a nebo kohoutek veliké jěštící věci co se na něho řítí. Naštěstí to dopadlo dobře kohoutek chvíli váhal ale nakonec viděl že to křičíci zpomaluje tak se odhodlal rychle přeběhnout, ještě, že se z toho kohoutek nesložil, to bychom asi měli oplétačky s majiteli, ale kdo ví jestli se z toho stresu někdy vzpamatuje. Naštěstí přítelkyně se z toho vzpamatovala rychle, ale ještě se tomu bude dlouho smát.

    Nakonec ačkoliv to byla mala projížďka bylo příjemné se projet opět na nějakém starším kole a sem rád, že už sem s přítelkyní na jedné lodi co se týče konstrukce a výbavy kol. Jen škoda těch rozkopaných cest a silného větru..